* 24.05.1963 Nový Jičín

1978-1982 SUPŠ v Turnově (umělecké kovářství, prof. Alena Zetová studijní pobyt ve Freiburgu (GER) (umělecký kovář Ginter Ebigt)

1984-1990 VŠVU Bratislava (figurální a reliéfní sochařství, ak. soch. Ján Kulich, ak. soch. Ladislav Snopek)

1988 studijní pobyt Perugia Itálie

1992 studijní cesta San Servolo (poblíž Benátek)

1990 - dosud volná tvorba

Jakými prostředky vůbec sdělit něco, co je pro druhé tak obtížně srozumitelné a bezezbytku patrně vyjádřit vůbec nelze? Jak obsáhnout něco tak neuchopitelného, jako je lidská duše s veškerou její subtilností a ambivalencí jejich nejniternějších hnutí? Jak zhmotnit to, co má povahu veskrze vnitřní, svázanou výlučně s jedinečností konkrétní existence? Kdo jiný, než umělec nebo filosof by se měl pokusit na tyto kolektivní archetypální otázky alespoň pokusit nalézt odpověď. Do hloubky těchto křehkých témat se noří uhrančivé, tiše oddechující díla Igora Kitzbergera.

Sochařovo dílo se vyznačuje kontinuálním zaujetím nemnohými okruhy motivů. Některé z nich často stále nově přepracovává a reviduje již od doby studií, což předestírá poutavý doklad jeho uměleckého zrání. Tyto témata pak tvoří v jeho díle jakousi pomyslnou harmonickou linku,

která se různými směry rozvíjí, přechází do variací oktáv a modulací, avšak vždy zcela nezpochybnitelně vyrůstá i ústí jako případný kontrapunkt k původnímu základu, z něhož vzešly. Tato, zdálo by se, jistá vyhraněnost a určitá žánrová kázeň však zcela jistě není znakem nedostatku námětů, tvořivých energií či inspirace. Prokazuje naopak hluboké ponoření a soustředění na užší okruh témat, jež je možné obsáhnout a které jsou pro umělce tak bytostně přirozené jako dýchání.

Typicky nezaměnitelný, expresivně vypjatý výraz Kitzbergerových bronzových plastik a tvarově excentrický rukopis není v žádném ohledu samoúčelný nebo vykalkulovaný, s laciným cílem dosáhnout vizuálního efektu. Forma jeho děl má své hluboké opodstatnění v samotných vnitřních obsazích jeho námětů, se kterými je bytostně srostlá a do určité míry je také definována používaným materiálem a jeho kvalitami. Její podoba je čistou výslednicí souboru mnoha složek týkajících se celkové komplexity děl i podstaty procesu jejich vzniku. Možnost bezprecedentního odhmotnění objemů figur implikuje dojem, že pohyb postav zde nevychází zevnitř hmoty,

ale že figury jsou čistou esencí pohybu samotného. Zároveň však veškerá hybnost zcela přirozeně vyplývá jako dialektický důsledek vnitřního napětí hmoty plynoucí z jejího uspořádání. Mnohé názvy děl, jako Tanec nebo Hudba tuto domněnku ilustrují nejvýmluvněji. Tyto figury pak skutečně můžeme nahlížet jako "čisté" personifikace něčeho, co ve skutečnosti pravděpodobně nelze vyjádřit jinak, než prvky známými oku z běžného vizuálního prostředí.

Pokusíme-li se k tvorbě Igora Kitzbergera nalézt určité paralely či předobrazy,

ke kterým by ji bylo možné volně vztáhnout, nalezneme je nejpravděpodobněji v prvních dvou dekádách 20. století. V Čechách tehdy v sochařské tvorbě převládaly různé směry expresionistických tendencí a v západních zemích, zejména ve Francii, se již o slovo hlásila patrná vertikalizace, problematika samotné "prostorovosti" sochy, jejího měřítka a objemu.

Tyto impulzy, které v Kitzbergerově díle lze v určité míře nalézt, jsou však zapracovány

a zrevidovány v něco naprosto svébytně originálního a samostatně existujícího. Pokud jako hlavní znaky jeho tvorby pojmenujeme výraznou vertikalitu, deformaci proporcí, extrémní vyštíhlení objemů a tvarů a zájem o strukturu povrchu, pak počáteční impulzy k těmto tendencím je v sochařství třeba hledat právě v raném 20. století. Kitzbergerův důraz na vertikalizaci dotaženou téměř ad absurdum však není znakem všech jeho děl. Uplatňuje se především

u těch skupin prací, které představují anonymní figury tanečníků, herců nebo mimů. Zde slouží k podtržení důrazu, který je kladen na hybnost figury či její možnost

a mimo jiné také zvláštním způsobem evokuje jejich určitou smířenou tragičnost.

Svět, jemuž s pokornou kontemplací vdechuje Igor Kitzberger život, se před námi rozprostírá do netušené šíře a hloubky, ze které jímá závrať a úží se dech.

Svět, jenž je zastřen napůl průhledných závojem, který nám z povzdálí dovoluje jen cosi matně tušit. Byla by však nesmírná škoda nepokusit se nahlédnout do dalšího možného rozměru, který tušíme existovat někde "za", zůstat v bezpečí Platónovy jeskyně a odmítnout tak možnost spatřit vše v jasnějším světle a zřetelnějších obrysech a snad tomuto světu i porozumět.